Já a obrazy

Přesně si pamatuji, že ve 25 letech jsem četla svou první knihu od Zdeňky Jordánové s názvem Muž nebo žena, kterou mi dala přečíst spolubydlící. Je to kniha o ženské a mužské stránce v každém z nás.

V jednom z příběhů se píše, že úkolem rodiče je dítě stvořit, porodit, postarat se o něj, když je malé a postarat se samo o sebe nemůže a ukázat mu svůj život. A také se tam píše o výměně lásky rodičů s dětmi atd..
To mě inspirovalo se s odstupem podívat na to, co mi ukázali moji rodiče svým životem a došlo mi, že vlastně hodně věcí jsem dělala proto, abych od nich získala pochvalu a tím pádem lásku. Přemýšlela jsem, že bych měla asi některé věci, které jsem dělala jako malá vyzkoušet znovu, abych zjistila, jestli mě to baví a nebo ne i bez ohledu na rodiče.

Zjistila jsem třeba i to, že běhání fakt nesnáším, že na kolečkových bruslích se bojím, že mě baví jezdit na kole atd… V té době jsem se také přihlásila na kurz kreslení a malování. A to bylo ono! V tomto bodě se začalo pomalu plnilo moje srdce láskou víc a víc…

Na začátku kurzu jsme kreslili tužkou, úhlem a mě to vůbec nešlo a trápila jsem se u toho. Těšila jsem se až budeme malovat a ono to stále nepřicházelo. A tak jsem se snažila a snažila a proměřovala a kreslila a ono to nešlo. Při jedné z dalších hodin jsme malovali tuží. Vím, že jsem byla šíleně unavená a tak jsem si řekla, že se vykašlu na proměřování a to byl ten moment! Povedl se mi první obrázek. Byla to kukuřice. Nic extra, ale já měla radost.

Když konečně přišla první hodina malování byla jsem v ,,sedmém nebi” a tak to mám stále. Když maluji, tak nevnímám čas a ani prostor. Maluji několik hodin a je to jako pět minut. Miluji to.