Jmenuji se Eva a když jsem zjistila, že jsem nemocná, tak se můj život otočil vzhůru nohama.
Začalo moje hledání pomoci.
Zjistila jsem, že s doktory není jednoduchá komunikace a že neví, jak tato nemoc vzniká a vlastně ani to, jestli léčba zabere. Začala jsem pochybovat nejen o lékařích, ale i o sobě a o celém svém životě.
Vydala jsem se jinou cestou. Cestou bez léků a bez odebrání dělohy ve 32 letech- prý pro mé dobro. Rozhodla jsem se to zkusit sama se svou duší a tělem, které je prý schopné se samo léčit. Jestli to bude fungovat nebo ne, to se uvidí časem.
A tak jsem šla svou cestou. Najednou jsem musela změnit nejen životní styl a stravování, ale znamenalo to začít měnit i stav mysli a vlastně všechno na co jsem byla zvyklá.

Nebudu vám dávat návody na to, jak se uzdravit. Nechci radit ani kázat. Nejsem lékař ani žádný guru a ani být nechci. Věřím v jedinečnost každé bytosti. Každý člověk je jedinečný a každý má svou vlastní cestu, která může být pro něj tou pravou, ale to neznamená, že bude tou pravou i pro někoho jiného.
Rozhodla jsem se o to podělit, protože je to nemoc, která postihuje ženy, ale téměř žádná žena, které jsem se na to zeptala o této nemoci nic neví, nikdy o ní neslyšela a ani neví, že by se to mohlo týkat právě jí.
Rozhodla jsem se rozšířit povědomí o nemoci s názvem ENDOMETRIÓZA, protože když já jsem zjistila, že tuto nemoc mám, tak jsem o tom nenašla skoro žádné informace.

Pravdou je, že nežijeme ve světě plném lízátek a plyšových zvířátek, takže občas na mě padne splín a ten trvá různě dlouho. Někdy hodinu, někdy tři dny. A to co mě osobně v tu chvíli pomáhá je malování obrazů. Maluji třeba deset hodin a mám pocit, že uběhlo jen pět minut. Je to činnost u které odpočívám od přemýšlení. Jsem tam jen já, plátno a barvy. Nejde o výsledek. Jde o to, užít si tu cestu.

Můj blog bude plný vhledu do toho, co jsem vyzkoušela a co mi funguje a co ne. Podělím se s vámi o to, jak pracovat na sobě a rozvíjet se. Řeknu vám o tom co mě štve. Například to, když vidím všechny na sociálních sítích se usmívat a mě je zrovna do breku, protože nechápu, jak je možné že tomu člověku tato či ona metoda funguje a uzdravil se a já ne a také vám povím, co dělám pro uzdravení já. Podělím se o své strachy o budoucnost, ale i to jak se snažím hledět do budoucnosti s nadějí. Ukážu vám, jak vznikají obrazy, které maluji a jak mohou léčit duši. To všechno a ještě více.

Chci vám ukázat svoji cestu, která bude pro vás doufám inspirací.

A co říct závěrem? Možná to, že jsem jen obyčejná holka. Holka, která v tom nechce být sama. Holka, která má chvíli pocit, že všechno zvládne levou zadní, ale i ta, která najednou upadne do stavu beznaděje a nemůže zastavit slzy.
Chvíli vstávám a chvíli padám. Jsem ta, která o tom chce psát a mluvit bez obalu. Jsem ta, která to s vámi chce sdílet.